Peter Osgood

Datum narození: 20. února 1947 (Windsor, Anglicko)
Kariéra v Chelsea:  (1964-74) a (1978-79)
Počet ligových zápasů: 286+3
Počet ligových gólov: 105
Celkový počet zápasů: 376+4
Celkový počet gólů: 150

Hral v anglické fotbalové lize v 60-tých a 70-tých letech. Patří mezi 9 hráčů, kteří skórovali v každém kole FA Cupu, pomohl Chelsea k vítězství v tomto poháru v roce 1970. V roce 1971 byl Osgood součástí týmu Chelsea, který vyhrál Pohár vítězů pohárů (Cup Winner´s Cup). Ve finále porazili Real Madrid. V roce 1972 skóroval ve finále ligového poháru, ale Chelsea prohrala 2-1 se Stoke City. Poté přestoupil do Southamptonu, s kterým vyhrál FA Cup znovu v roce 1976 po slavném vítězství nad Manchestrem United.

Gianfranco Zola

Datum narození: 5. července 1966 (Oliena v Sardínii, Itálie)
Kariéra v Chelsea: (1996-2003)
Počet ligových zápasů: 185+44
Počet ligových gólů: 59
Celkový počet zápasů: 260+52
Celkový počet gólů: 80

Postavou maličkému, fotbalově však nad mraky vyčnívajícímu, útočníkovi ještě teď blahořečí každý fanoušek Blues – stal se v jejich očích nejlepším klubovým hráčem všech dob. Řeč není o nikom jiném než legendárním Gianfrancovi Zolovi.

Je těžké o něm říct něco negativního. Góly střílel a vymýšlel se stejným gustem, jako vystupoval na veřejnosti. Na novináře se vždy usmíval a odpovídal na jejich všetečné dotazy. Malinký technik měl zkrátka všechno, co by měl fotbalový velikán mít. Přesto se svého prvního angažmá v nejvyšší soutěži dočkal až ve 23 letech, kdy si ho vyhlédl tehdejší ředitel Neapole Luciano Moggi. Pod Vesuv to neměl Zola věru daleko, neboť se narodil na Sardinii, nedalekém ostrově. Stalo se tak 5. června roku 1966 ve vesničce Oliena, kde také malý Gianfranco podnikal své první fotbalové krůčky. Sotva se stal plnoletým, podepsal první profesionální smlouvu v přilehlém městě Nuorese, aby se pak na tři roky stěhoval do klubu jménem Torres. Zde poprvé naplno vynikla jeho schopnost střílet branky s obdivuhodnou lehkostí. Trefil se sice "jen" 21krát v 88 zápasech, přesto si vyžádal pozornost skautů mnoha klubů ze Serie A pro svou širokou škálu zakončení.

Velká kariéra pro Zolu začala až v Neapoli. Ta tehdy disponující jihoamerickými esy, jako byli Careca, Alemao, Fonseca a především pak Diego Maradona – lepšího učitele si snad Zola ani nemohl přát. Jak sám Ital později uvedl, odkoukal od něj hlavně techniku exekuce přímých kopů. "Všechno jsem se naučil od Diega. Sledoval jsem ho bedlivě pokaždé, když trénoval, a učil jsem se, jak správně zatočit balon z přímého kopu," prohlásil. Není tak divu, že se později proslavil Zola mimo jiné právě svými obdivuhodně zahrávanými standardkami. Také jejich tréninky, kdy oba po trénincích zahrávali pokutové kopy méně oblíbenými nohami, se staly až legendárními. "Byl jednoduše nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl. Neříkám, že bych nebyl dobrým hráčem, kdybych s ním nikdy nehrál, ale určitě ne až tak dobrým, v jakého jsem vyrostl," ví Zola.

V první sezoně se Zolou v sestavě vybojovala Neapol vysoce ceněné Scudetto, doposud poslední v historii klubu. Po roce zdejšího působení se dostalo Zolovi ohromné pocty, s letním odchodem Maradony se mu totiž naskytla možnost oblékat v příštích sezonách dres s číslem 10, který dříve nosívala v Neapoli právě argentinská modla. V následujících 4 sezónách, které Zola strávil na jihu Itálie, si na své konto připsal celkově 32 gólů a získal si respekt nejen svého trenéra Claudia Ranieriho, ale také celého Apeninského poloostrova. V roce 1991 ještě dopomohl SSC Neapol k zisku italského superpoháru a v tomtéž roce si navíc odbyl pod legendárním Arrigem Sacchim debut v dresu italské reprezentace. Na konci sezony 1992/93 však musel kvůli finanční krizi Neapol opustit.

Vybral si sever Itálie a lokální město Parmu. Zdejší působení pro něj nezačalo vůbec špatně. V roce 1995 dokonce s Parmou vyhrál Pohár UEFA, když modrožlutí přemohli ve finále rivaly z Juventusu. Právě na severu Itálie si Zola vydobyl reputaci spíše kreativního, chytrého forvarda, než nějakého zabijáka. Tím se pak později proslavil také na Ostrovech. Hned v nadcházející sezoně se již skoro 30 letý Zola jen těžko prosazoval přes velkou konkurenci v osobách Stoičkova, Chiesy a Crespa. Jeho kariéra začala upadat a tak se rozhodl opustit rodnou Itálii a zkusit štěstí v zahraničí. Sáhla po něm londýnská Chelsea a rozhodně neprohloupila. Ruud Guulit tenkrát roku 1996 nakoupil za 4,5 milionu liber skutečně výhodně. Ještě ke konci svého působení ve vlasti měl zažít vrchol své reprezentační kariéry. Na anglickém EURU 96 však spíše pohořel, když neproměnil v utkání s Němci penaltu a Italové tak vypadli senzačně brzy, už v prvním kole. Ještě předtím se jako člen italské výpravy účastnil i památného Mistrovství světa v roce 1994, jenže ani zde nezazářila jeho hvězda naplno. Na hřiště se dostal až v utkání s Nigérií ve druhém kole a po pár minutách pobytu na trávníku byl nepochopitelně vyloučen (k faulu prokazatelně nedošlo). Suspendace na další dva zápasy pak znamenala Zolův konec na turnaji.

Kolik toho Zola za svou premiérovou sezónu stihl, lze brát jen a jen s podivem. Slavný únorový gól Peteru Schmeichelovi v utkání s Manchesterem United, když chytře posadil na zem legendárního Denise Irwina a suverénně z úhlu vypálil k bližší tyči, 4 góly na cestě do vítězného finále FA Cupu, včetně báječné rány z necelých 25 metrů proti Liverpoolu či chytré branky v semifinálovém duelu s Wimledonem, když si patičkou postrčil míč do protipohybu svého i obráncova a hbitě pak balon napálil do sítě. To vše a ještě mnoho dalších povedených technických fines, přihrávek a gólů mu v součtu vyneslo ocenění novinářů pro nejlepšího hráče Premier League za sezonu 1996/97. Stal se tak prvním hráčem Chelsea, který tuto cenu získal.

Aby toho nebylo málo, za očekáváním nezaostal ani v nadcházejícím ročníku. Dopomohl během něj Chelsea k dalším třem trofejím – Ligovému poháru, Poháru vítězů pohárů a Superpoháru. Z toho nejcennější byl rozhodně triumf na mezinárodní úrovni, čili v PVP. Sám Zola do finále se Stuttgartem kvůli zranění nenaskočil od začátku, jenže jakmile se během druhého poločasu objevil na hrací ploše, rozhodl o výhře svého týmu: Po pouhých 21 sekundách pobytu na hřišti a při svém druhém dotyku s míčem naprosto suverénně zužitkoval Wisovu přihrávku ve vítěznou trefu. V téže sezoně si také navíc připsal Zola ještě jeden osobní úspěch - v utkání s Derby County v listopadu roku 1997 zaznamenal svůj první hattrick v kariéře profesionálního fotbalisty.

Za celou svou londýnskou štaci zatížil Zola konta soupeřů hned 80 krát, přičemž v modrém dresu odehrál více než 300 utkání. "Byl bezpochyby jedním z nejlepších hráčů, co kdy za Chelsea hráli," prohlašoval, když Zola odcházel zpět do vlasti, tehdejší předseda londýnského celku Ken Bates, " bylo potěšením ho sledovat, představoval velkou autoritu na hřišti i mimo něj, zejména díky skvělým vztahům se zástupci mladší generace fanoušků. Musíme mu sakramentsky poděkovat." Zolovi bylo ještě během angažmá v Chelsea dopřáno pár startů za národní výběr a zaujal zejména jediným gólem Italů v utkání ve Wembley proti Angličanům v rámci kvalifikace na mistrovství světa 98, kam pak překvapivě necestoval. Celkově za Squadru Azzuru odehrál 35 střetnutí a vsítil v nich 10 branek.

Ve 37 letech bylo rozhodnutí nasnadě. Bylo na čase vrátit se domů, a to co nejblíž domova, konkrétně na Sardinii. Zola učinil chytré rozhodnutí, nehnal se totiž za úspěchy, neměl také problém výrazně polevit ve výši platu a vzal klidně za vděk druholigovým Cagliari. A tak se hlavně díky novému kapitánovi po 4 letech vrátilo Cagliari do první ligy, když se umístilo druhé za svým sicilským sousedem Palermem. Po této sezoně překvapivě lákal bohatýr Abramovič Zolu zpět do týmu, čím jiným než několikanásobně zvýšeným platem, avšak nepochodil. Stejně tak jako jiný dřívější zaměstnavatel malinkého Itala, Neapol. Jako důvod svého setrvání na Sardinii uvedl Zola mimo jiné také touhu po tom, aby jeho děti vyrůstaly doma. Přesto na něj nijak fandové Chelsea nezanevřeli, zareagoval i klub a náhle vyrukoval ve svých oficiálních obchodech s replikami dresů Cagliari se Zolovým jménem a číslem 10 na zádech. Zola se také může cítit pomalu jako Angličan a to nejen z výše jmenovaných důvodů. Nejen, že ho Ostrované přímo zbožňují, ale i samotná britská ambasáda mu udělila Řád britského impéria. Zkrátka osobnost, jak se patří.

Gianfranco Zola, jenž se momentálně angažuje u italské jedenadvacítky, si ještě zahrál jednu sezonu v nejvyšší italské soutěži, pak už se ale ze světa vrcholového profesionálního fotbalu poroučel. Magic Box (kouzelná krabička), to byla jeho přezdívka, která naprosto vystihuje jeho neskutečný cit pro kličku - legendární se stala jeho hra na kočku a myš s Jamiem Carragherem (dvakrát ho během chvilky posadil na zem) a dalšími dvěma obránci Liverpoolu -, ale i přihrávku, střelu a, budete se divit, zakončení hlavou. Když se tyto všechny vlastnosti smísí dohromady, vyjde vám neomylně snad jen jedno jméno... bude to právě Gianfranco Zola.